Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohraniční stráž

14. 4. 2007

Trocha historie nikoho nezabije 
                                         aneb
                                        O ostraze státních hranic od roku 1945

V listopadu 1945 odchází z ČSR Spojenecká vojska a Československá armáda se vrací do vnitrozemských pozic. Ochranu stární hranice začíná zajišťovat předválečná Finanční stráž a spolu s ní 12 rot 1.pohotovostního pluku NB (Národní Bezpečnosti). V červnu roku 1946 dochází k reorganizaci 1.pohotovostní pluku NB. na Pohraniční útvar SNB (Sboru Národní Bezpečnosti) 9600.

Pohraniční útvary se členily v pluky, pluky v prapory, prapory v roty a roty v čety. Pohraniční četa SNB byla nejmenší taktická a administrativní jednotka.

Po roce 1948 se slučuje SNB 9600 a Finanční stráž (spíše se začleňují politicky spolehliví členové F.S.) na Pohraniční stráž SNB.

V tvrdých klimatických podmínkách probíhá v zimě r.1950 výstavba prvních objektů PS, které si mnohdy museli ve značném spěchu jejich příslušníci stavět sami, tak aby byla k 1.1.1951 zaujata nová sestava k ochraně státní hranice s "kapitalistickými státy". Završením změn v ostraze státní hranice je zákon 69 a 70 Sb. z 11.7.1951 který určoval jaké pravomoci mají příslušníci PS na 356 km dlouhé hranici s NSR a 578 km dlouhou hranicí s Rakouskem.

Vzniká pět brigád – Cheb, Planá u M.L., Poběžovice, Sušice, Volary a čtyři oddíly – K.Vary, Budějovice, Znojmo a trochu specifická Bratislava, kde jistou zvláštností byla Dunajská P.S. zajišťující střežení státní hranice na Dunaji.

V této podobě (kromě přechodu kompetencí mezi ministerstvy vnitra a obrany) fungovala PS až do svého zániku r. 1992.

1948 - chránit

Po roce 1948 se výrazně mění situace na hranici. Nyní je důležité zabránit nejen nelegálním cestám ze zahraničí k nám, ale i od nás ven.

Začíná se totiž výrazně zesilovat tlak na státní hranici ze strany prchajících odpůrců nového režimu a ten v žádném případě nechce dovolit, aby mu poražení vyklouzli ze spárů. Je zřízeno hraniční pásmo, do kterého lze vstoupit jen na základě propustky vystavované orgány státní správy.

Příklad takového pásma ukazuje vyhláška č.j. 244/10 v Sušici, kterou se stanovuje hraniční pásmo z Železné Rudy po silnici na Novou Hůrku, dále na Paseky až k odbočce na Prášily, do Prášil (silnice je volná pro průjezd), dále na Gruberg, po zelené turistické značce na Seeberg, Novou Studnici a Zelenou Horu. V katastru obce Srní pak podél plavebního kanálu od Mosau k silnici na Modravu.

Ochrana státní hranic začíná dostávat charakter štvanice na lidi. Zpočátku mají navrch emigranti, neboť příslušníků PS je málo a neznají dobře terén a emigranti mohou využívat služeb místních, kteří ne vždy sympatizují s novým režimem a doba jejich "důkladného prověření" k pobytu v hraničním pásmu má teprve přijít.

Postupem času se však začíná situace měnit ve prospěch PS. V průběhu roku 1949 přicházejí první vycvičené posily a začíná se zlepšovat výzbroj i výstroj. Na útvarech se objevují první radiostanice (A7b a R31-3), odpadá tedy nutnost v případě "narušení" komunikovat pomocí světlic a výstřelů do vzduchu. Samopaly německé a ruské provenience jsou postupně nahrazovány domácími vz.26.

Tato doba je také dobou převaděčů. Tito znalci místního terénu, pocházející z řad odsunutých Němců, místních a i některých pohraničníků, převádějí přes hranici směrem ven uprchlíky a dovnitř agenty CIC –"cicáky" (předchůdkyně CIA) a příslušníky domácího odboje.

(Pro zájemce doporučuji předvánoční číslo RESPEKTu z r.1999, které je možno nalézt i zde na internetu, kde jsou popsány příběhy několika převaděčů.)

Nad jejich hlavami se však stahují mračna. Pod dojmem neustávajícího proudu přes státní hrhranice přichází rozhodnutí: hranice se zabezpečí tak, aby neproklouzla ani myš (skoro doslova ...)

                           

                                      léta od 1951    

r.1951 vše spěje k rozhodnutí zbudovat poblíž hranice průsek až dvacet metrů široký, vztyčit ploty z ostnatého drátu a na nejexponovanějších úsecích do nich pouštět elektrický proud. Je zajímavé, že pruh vykáceného lesa se zřídil i na hranici s bývalou NDR, kterou jak známo obývali ti "hodní" Němci. Bylo to údajně kvůli tomu, že přes NDR a následně přes tehdy ještě volně přístupný Západní sektor Berlína utíkali lidé. Zda-li i zde byly dráty, se mi nepodařilo zjistit. Rozhodně zde už ovšem nebyly po změnách v systému ostrahy na přelomu 60. a 70-tých let.

Abyste si udělali představu - ze začátku (a i dlouho v průběhu doby) se "dráty" rozhodně netáhly od Aše po Bratislavu, ale byly umisťovány podle rizikovosti daného úseku. Podíváte-li se na mapu, můžete si udělat představu, kde to bylo. Některé vesnice na jižní Moravě se nacházeli jen pár desítek metrů od st. hranice a vzhledem ke skladbě obyvatelstva (a i z národohospodářského hlediska) nebylo možno provést to, co se udělalo ve vesnicích na Šumavě a Českém lese.

Zde po odsunu převážně německého obyvatelstva došlo k pokusu osídlit některé vybrané vesnice např. Rumunskými Čechy (Nové údolí u Volar), resp. maďarskými Slováky (Pohoří na Šumavě), avšak tyto pokusy skončily naprostým fiaskem. Rumuni se zčásti vrátili do vlasti nebo do vnitrozemí a Slováci z Pohoří? Rovnou do Bavor.

Navíc některé z vesnic v Českém lese a na Šumavě ani dost dobře osídlit nešlo. Viz mapa. Například Přední Zahájí u Rozvadova mělo společnou ulici s německou vesnicí (hranice zde procházela středem hospody!!). A takové vesnice prostě osídlit (spíš uhlídat) bylo vyloučené. Proto bylo rozhodnuto je zlikvidovat a zbylé obyvatelstvo rozptýlit po okolních obcích.

Na Moravě byla přece jen situace trochu jiná. Obyvatelstvo převážně české (nebo moravské?) národnosti, úrodná půda, a ještě další faktory rozhodly, zbudovat na jaře roku 1951 za vesnicemi Ženijně technické zabezpečení státní hranice – tzv. Železnou oponu. Viz mapa a foto.

Autorem tohoto nápadu je Ludvík Hlavačka, kterého se mimo jiné i za tento čin spolu s Aloisem Grebeníčkem dnes ÚDV marně snaží dostat před soud. V závislosti na exponovanosti místa tvořily "Železnou oponu" ostnaté dráty na dvoumetrových kůlech ve tvaru T, až ve třech řadách za sebou, na zemi doplněných kotouči ostnatých drátů a na bývalých přeshraničních stezkách i betonové protivozidlové jehlany. VIZ OBR A do toho proud. Ale jen někde. V těchto případech byly dráty na kůlech upevněny pomocí velkého množství bílých porcelánových izolátorů, dodávajících celému úseku vpravdě hororový nádech.

Signalizace narušení byla v začátcích budována zpravidla jen na základě dovedností jednotlivých posádek a někdy ji tvořily dráty těsně u stěny (nebo na ní-v závislosti na tom, zda byl přítomen el. proud), které reagovaly na zkrat a vzhledem k tomu, že byly sestavovány do někalikasetmetrových segmentů, bylo možno poměrně přesně určit místo narušení.

Elektrický drátěný zátaras (EDZ) byl zpravidla pod proudem pouze v noci.

V případě narušení vysokonapěťového úseku, se určovalo místo narušení jako když se určuje porucha na dálkovém elektrickém vedení. Elektrikáři znají.

Vysoké napětí bylo získáváno pomocí transformátoru z veřejné sítě, který ji podle potřeby (a druhu přívodního vedení) snižoval, či zvyšoval na hodnotu 15000 V na začátku napájeného úseku, která klesala až na 5000 V na konci úseku.

                                  1956 - posílit!

V roce 1956 došlo k určité modifikaci EDZ, kdy byla standartně přidávána další "signalizační" stěna, kterou tvořily střídavě nad sebou natažené ostnaté dráty s napětím 70 V, reagující na zkrat. V té době bylo také postupně odstraňováno zaminování, neboť docházelo k častým inicializacím ze strany příslušníků PS a zvěře.

Podle informací bývalých příslušníků PS se toto modifikované signalizačně-elektrifikované zařízení nazývalo EZOH. Podle jejich svědectví nebyl pod proudem celý plot, ale pouze několik drátů vedených v různé výšce nad zemí na izolátorech, které bylo možno nezávisle na sobě zapínat. To bylo důležité např. v Podyjí při povodních, kdy byly spodní vodiče pod vodou. Uvedené zařízení vypadalo ve své konečné podobě asi takto: OBR: (pokud chcete toto zařízení vidět, vřele doporučuji "Pohraniční skanzen" pana Marka v Borovanech u Českých Budějovic, před železničním přejezdem na silnici směr Ostrovský újezd).

Uvedený způsob střežení pomocí vysokého napětí (a případně i minami) byl skutečně velmi účinný a nebezpečný. A to nejen pro případné narušitele. Podle informací pamětníků docházelo nikoliv k ojedinělým smrtelným úrazům ochránců hranic (za celou dobu od r 45 do r. 89 zahynulo při ochraně st. hr. cca 600 příslušníků PS – ovšem v této cifře jsou zahrnuty i takové případy úmrtí, jako pád z postele…! Počet uprchlíků, kteří zaplatili svým životem za pokus o "přechod" je cca. 300). Příčiny smrtelných úrazů byly různé – např. při narušení úseku pod napětím bylo potřeba vypnout úsek, aby bylo možno se dostat skrz něj a pronásledovat potenciálního uprchlíka a na to se v nastálém poplachu někdy zapomělo…(kde to terén dovoloval, byly zřízeny pro průchod za "dráty" podkopy se zamykatelnou mříží) nebo udeřil do vedení blesk a následně přeskočil výboj na procházející hlídku, případně hlídka za bezměsíčné noci v lese (spíš pralese) centrální Šumavy klopýtla přímo do drátů. Mimochodem, dovedete si představit sebe ve věku 19-ti let v takovém prostředí, zmasírován propagandou o vrazích snažících se dostat přes hranici, když ve vaší fantazii každý strom skrývá přikrčenou postavu, a každé křupnutí větvičky napíná nervy k prasknutí?

Tam, kde nebyly (alespoň v začátcích) zbudovány drátěné zátarasy, byly využívány jiné způsoby zabezpečení. Jednalo se například o nástražné systémy se světlicemi nebo dělobuchy, skryté pozorovatelny, nebo nepřetržitá hlídková služba. S postupem doby se dobudovával systém zátarasů po celé délce s Německem a Rakouskem.

                           60. - 80. léta - zajištění

V polovině 60-tých let bylo přijato rozhodnutí upustit od vysokonapěťového systému střežení a místo toho vybudovat systém elektronický. Na základě vyhodnocování předchozích pokusů (úspěšných i neúspěšných) o překročení státní hranice, byly stanovovány optimální vzdálenosti ŽTZ od "demarkačky" (státní hranice).

Na vysvětlenou: do té doby (60-70-tá léta) Železná opona celkem věrně kopírovala hranici ve vzdálenosti pár set i méně metrů. V případě zjištění narušení vyrážela pohotovostní hlídka (zpravidla do 1-2 minut) ve směru zjištění narušení a začala pronásledovat narušitele. Někdy měla štěstí, někdy ne. Proto bylo na základě vyhodnocení dob potřebných k doražení na místo narušení signální stěny a doby, za jakou mohl eventuální narušitel překonat vzdálenost v konkrétním místě od signální stěny na státní hranici, rozhodnuto na nepříznivých místech posunout ŽTZ dále do vnitrozemí (je to velmi dobře vidět například u hraničního přechodu do Maehringu v Českém lese, nebo u Plešného jezera, kde konkrétně původní linie ŽTZ vede těsně pod pomníkem A. Stiftera i s dosud neodstraněnými ostnatými dráty a nová linie je na úrovni cesty pro cyklisty vedoucí od Plešného jezera).

Signální stěny byly doplněny systém cest, "roťáren" tak, aby měla hlídka v případě zjištění narušení šanci dostihnout narušitele ještě před překročením státní hranice. Tento systém "optimalizace" vzdáleností ovšem nemohl být použit u mnoha oblastí na Jižní Moravě, neboť některé vesnice by se ocitly za dráty (vyjímky ovšem existovaly - konkrétně Maříž u Slavonic, kde byly zátarasy před, i za vesnicí a večer se vnitrozemská brána na silnici zamykala, takže kdo se vracel pozdě v noci např. z hospody, tomu musela hlídka PS otevřít).

Zde musely být zátarasy zesíleny a častěji obsluhovány pochůzkou. Navíc fungovala praxe prověřování osob v pohraničním pásmu, takže do inkriminovaných vesnic a oblastí se člověk bez kontroly - a do těch zvlášť exponovaných bez propustky nedostal.

V tomto období jsou rovněž budována moderní ubytovací zařízení, které nahrazují mnohdy provizorní objekty z dob budování PS (tzv. UBA baráky) a je zaváděna modernější výstroj a výzbroj.

                        60. - 80. léta - vybavení

Jak se tato vlastně měnila?

Především dochází k zavádění elektronických signálních zařízení U-60, U-70, U-80, jsou přidělovány modernější radiostanice od R 105 v pásmu 40, resp. 27 MHZ, RF 11 v pásmu 27 MHZ až po stanice PR 21, RF 10 v pásmu 45 Mhz a vozidlové WXN 110 a VR20/50 v pásmu 45 a 76 Mhz (bude popsáno níže).

Dále jsou na některých vybraných úsecích přidělovány dalekohledy na zbytkové a infračervené světlo, např. Di 6x30 z 60-tých let. a jsou zkoušeny na (přelomu 70-80-tých let) nové systémy zabezpečení, jako byl např. FÉNIX, což byl systém skládající se z IR laserového vysílače a příjmače, umístěných proti sobě ve vzdálenosti desítek až stovek metrů. Byl k vidění např. v Brně, kde střežil Školu SNB u Vídeňské a vypadal jako dvě kamery umístěné proti sobě. Na jednom soklu byly až tři nad sebou, po zhruba 50 cm. Dodnes jsou používány u některých státních institucí. VIZ. OBR

Tento systém ovšem nakonec na hranici zaveden nebyl, trpěl totiž nepřízní počasí, vadily mu mlhy a při výkyvech teploty docházelo k orosení vnitřku přístroje - fokusační optiky a díky tomu k falešným poplachům.

60. - 80. léta - způsoby ochrany

Hranice

Standartně byl tedy zaveden jeden ze systému "U", který obhospodařoval cca 10 km hranice po cca. 100 metrových segmentech. Na místech kde byla očekávána zvýšená možnost narušení, byly instalovány též nástrahové systémy se světlicemi a dělobuchy, případně úkryty pro skrytou hlídku. Někdy byly též do oněch typických hlídkových věží umístěny figuríny, které byly za šera a zdálky dost těžko rozeznatelné od pravých pohraničníků.

Hraniční přechody

Co se týče hraničních přechodů, ty byly v dostatečné vzdálenosti od samotné hranice, aby případný narušitel musel po eventuálním překonání závory urazit ještě kus cesty po našem území. Po několika pokusech o proražení závor, byly tyto ještě konstrukčně upraveny tak, že kromě tanku (a i to bylo nejisté) je nemohlo prorazit nic. Byly tvořeny betonovými základy v hloubce až dva metry, betonovou úchytovou částí pro závoru která byla tvořena ocelovou rourou s uvnitř zabetonovným ocelovým lanem. Po té co zapadla do protilehlé rovněž betonové části, byla tak pevná, že dokázala horizontálně "rozříznout" Tatru 148, se kterou se řidič pokusil u Českých Velenic přejet do Rakouska.

Později byly ještě vylepšeny instalací šikmo přes silnici, takže případného automobilového narušitele "hodily" na bok.

Vodní toky

Vodní toky, jako například Dyje u Slavonic byly překlenuty ocelovým mostkem, kterým v pravidelném rozestupu procházely ocelové roury končící těsně nade dnem. Mezi nimi byly vpleteny ostnaté dráty. Jak byl střežen Dunaj, se mi nepodařilo kromě všeobecně známé skutečnosti strážních člunů zjistit.

Vzdušný prostor

Vzdušný prostor střežila ČSLA pomocí radarů PVO a hlásek. To byly věže, známé např. z pořadu Rozhlédni se člověče a jsou stále ještě k vidění např. na Vítkově kameni u Lipna, Uhlířském vrchu u Starého města pod Landštejnem, nebo Havranu v Českém lese. Tyto hlásky byly budovány na vykrytí hluchých míst radarů po sérii incidentů, které vyvrcholily průnikem Německého vrtulníku Bell (pilotovaného americkým veteránem z Vietnamu) do prostoru Dolní Vltavice na Lipně v 70-tých letech, kde dvakrát vyzvedl občany NDR k emigraci na západ. Letouny PVO Delfín v Českých Budějovicích s podvěšenými kulometnými pouzdry (obsahující trofejní MG 151) na ničení pomalu létajících cílů, přilétaly díky pozdnímu ohlášení příliš pozdě a nedokázali přilétnout dříve, než vrtulník opustil ČS vzdušný prostor. Pro zájemce o tento případ doporučuji přečíst článek v časopisu Letectví Kosmonautika z let 98 či 97.

Vlakové přechody

Střežení vlakových hraničních přechodů bylo vlastně dvouetapové. První část se odehrávala na vnitrozemských nádražích určených jako železniční hraniční přechod. Zde bylo vyčleněno jedno nástupiště jako výhradní pro cestu do zahraničí a probíhala zde celní a pasová kontrola pod dohledem PS, kteří zkontrolovali, zda se ve vlaku neukrývají černí pasažéři. Vlak byl odbaven a doprovázen PS, kteří před průjezdem ŽTZ, kde byl vlaku otevřen průjezd a kde byla druhá etapa střežení, vystoupili.

Jeden speciální případ odbavování vlaku který jel-nejel za hranice bude popsán níže v oddílu "všední den na hranici v 80-tých letech".


Takto se vyvíjela ochrana st. hranice v průběhu let. Na konci 80-tých let ji tedy tvořil souvislý pás od Hranic na Ašsku, kde se napojoval u hr. kamene na východoněmeckou variantu, až po Maďarsko-Rakousko-Slovenské pomezí, kde se napojoval na Maďarskou část ŽTZ. Na obou koncích "naší" Železné opony byli na příslušných posádkách styční důstojníci, kteří měli na starosti komunikaci s pohraniční stráží sousedního státu pro případ nutné spolupráce.

Likvidace ŽTZ začala krátce po listopadu 1989, konkrétně na hranici s Rakouskem již 11. prosince 1989.

Podívejme se nyní na to jak vypadala jízda nákladního vlaku za železnou oponu, byť ne přímo za hranice ČSSR

(v této části textu je čerpáno z knihy "Nové Údolí" od Romana Kozáka vydané r. 1999 nakladatelstvím Dr. Radovan Rebstoeck, Sušice, Hrádecká 1074, ISBN 80-85301-66-0)


Boj za úspěšné plnění "pětiletky" je v plném proudu a své závazky plní i železnice, tepna národního hospodářství. ČSD přepravují do Nového Údolí u Volar dřevo pro podniky zahraničního obchodu Ligna a Drevounia, zprostředkovateli na cestě dřeva k příjemci, v té době firmě Kusser. Dřevo z celé republiky přichází do Volar a odtud jsou do 14 km vzdáleného Nového Údolí - zaniklé osady těsně u hranic, vypravovány manipulační vlaky. Celá 70. a 80. léta je přísun pravidelný a stálý. Obsluha do N.Ú. je zapracována do turnusu služeb volarské posunující zálohy. Někdy se totiž do Údolí jezdí i dvakrát denně, v noci a přes den. A to za dodržení následujících postupných kroků:

- náčelník volarské stanice je povinen nejpozději den před jízdou vlaku nahlásit na velitelství praporu Pohraniční stráže jména těch, kdo budou druhý den vlak provázet. Jsou to jen ty osoby, které jsou prověřeny a mají tzv. Propustku do hraničního pásma. Nemá-li proti nim kontrarozvědka námitky, následující den vlak může vyrazit.

- po příjezdu do Černého kříže, si vlakvedoucí telefonicky vyžádá ve Volarech souhlas s jízdou do N.Údolí a zpět. Po kladném potvrzení se vlak pomalu vydává na cestu do Stožce. Zde zastavuje za nádražím před výkolejkou na kilometru 66,710 km, označenou "Stanice Vltava" OBR. KOMBINOVANÝ S OBR. POSUNU ŽTZ, přímo pod budovou Pohraniční stráže. Klíče od této výkolejky má pouze velící důstojník PS. Je-li vše v pořádku, přichází pohraničníci a po kontrole vlaku pomocí psů se spolu s ním vydávají k 2 km vzdálené železné oponě.


Mnohdy ovšem dlouhou dobu nepřišel nikdo a tak musel vlakvedoucí radiostanicí (v pásmu 150 Mhz) volat do Volar, kde výpravčí urgoval průjezd vlaku u velícího důstojníka ve Stožci.

Někdy to pomohlo, jindy nikoliv - stačila totiž zaklínací věta "máme narušení", a to znamenalo, že byla vyhlášena pohotovost, při které vlak dál k hranici pokračovat nesměl. V takovém případě se výpravčí ve Volarech dohodl na dalším postupu s dozorčím útvaru ve Stožci, což většinou znamenalo couvání vlaku zpět do Stožeckého nádraží, kde vagony zůstaly a lokomotiva odjela do Volar.

Pokračoval-li vlak dále na N.Ú.(doprovázen příslušníky PS), dojel až k mostku přes říčku Světlá, kde na kilometru 68,900, XXXXX - zaslaná BMP XXXX přetínala koleje brána ŽTZ. U ní vlak zastavil, pohraničníci ji odemkli a vpustili vlak již bez dalšího střežení do Nového údolí. Zde se vlak "rozdělal" a lokomotiva s prázdnými vozy z předchozí vykládky zamířila zpět k vratům, kde čekali pohraničníci, kteří se s vlakem svezli zpět na rotu.

V Novém Údolí mezitím zaměstnanci německé firmy Kusser překládali dřevo na německá auta, která zajížděla na naše území a jejichž řidiči a pracovníci museli mít u sebe plané cestovní pasy.

Vedení firmy Kusser muselo rovněž dopředu nahlásit jména pracovníků, kteří budou pracovat na našem území a tato byla prověřována kontrarozvědkou zda se nejedná o osoby nepřátelské ČSSR. Samotné rozpojování vlaku probíhalo většinou bez dozoru PS, která zůstávala u vrat na Světlé, zato u vykládky byl většinou zástupce jak německé a české firmy tak i příslušník PS (důstojník).

Vzhledem k tomu, že se železničáři pohybovali za železnou oponou a v bezprostřední (50m) blízkosti státní hranice bez dozoru, je zajímavé, že za celou dobu fungování překládky dřeva nikdo této situace nevyužil a neuprchl za hranice.

Dodejme, že do doby přesunutí ŽTZ k Světlé a před osazením výkolejky "Vltava", byla jízda nákladních vlaků na překladiště v N.Ú. poněkud jednodušší. Pohraničníci kontrolovali nákladní vlak až na zastávce v N.Ú. před tím, než odemkli výkolejku a vrata v ŽTZ na vykládací koleji, která již byla za železnou oponou. I v tomto případě se sunul vlak k vykládce za zátarasy bez přímého střežení. Podnes stojící stožáry osvětlení tu byly postaveny jen proto, aby umožňovaly kontrolu manipulačního vlaku.

Tak toto byl alespoň stručný příklad, abyste si mohli představit jak to tehdy vypadalo.

Doporučené odkazy na literaturu

Pro ty, co by si chtěli rozšířit povědomí o tehdejších poměrech, nabízím knihy s odpovídající tematikou a typy na "příhraniční výlety" s možností prohlédnutí některých "míst činu".


KNIHY:

Petr Pavlík – Šumavská bílá noc (příběh ze začátku 80-tých let z prostoru Stožce)

Vrbecký František - V srdci Šumavy( 60-léta okolí Prášil a Rokytec. slatí)

Matouš Přemysl - Čára jménem domov (1948 Bučina, Knížecí pláně)

Šaroch Zdeněk - Výstřely z hranice (49/50 léta, Pleš u Bělé /Radb., Lipno)

Kubíček Ivan - Zakázané pásmo (50-tá léta, Morava, Dyje)

Černý Ivan – Obyčejná dobrodružství (70/80-tá léta Cetviny u Kaplice)

Procházka Jan – Přestřelka (50-tá léta Břeclavsko)

Kalčík Rudolf – Král Šumavy, V ruce samopal (bez komentáře…)

plk. RSDr. Stanislav Šefraný, CSc. a kolektiv - Dnem i nocí (život a služba lidí na hranicích, r.v. 1986)


U všech těchto knih platí dvě poučky: Je v nich ideologie poplatná své době, někde více, někde méně, ale většinou se dá "překousnout" a za další: až na výjimky jsou místa děje popsány změněnými místopisnými názvy (čím mladší dílo, tím je to evidentnější). Nicméně není problém přesně určit místo děje, zvlášť, když máte mapu speciálku...

Zajímavá místa ve vztahu k článku

Především již výše uvedené muzeum v Borovanech, kde jsou k vidění oba dva druhy "Železné opony" a spousta dalších velmi zajímavých exponátů, vše se zasvěceným výkladem pana Marka. Vstupné 30.-Kč. Opravdu stojí za shlédnutí.

Morava:

Čížov

- vesnice na místní komunikaci do Hardeggu, záměrně ponechané ŽTZ i s věží.

Nový Přerov, Úvaly

- zde procházela hranice přímo za vesnicí...

Jižní Čechy:

Nová Ves (u Suchdola nad Lužnicí)

Takže nyní se budete na několika příkladech moci seznámit, jak se změnila tvář pohraničí po roce 1948, když bylo odsunuto německé obyvatelstvo a posléze i čeští dosídlenci.
Jako první příklad poslouží lokalita Nová ves u Lužnice. Neplést s nynější Novou vsí. Ta původní stála zhruba na úrovni Suchdola těsně u hranice. Jednalo se o typickou ves ulicového typu. (viz mapa z období před 1.sv. válkou) Zde se ještě hodí upozornit, že část tohoto území připadla ČR až v roce 1920. Jak se můžete přesvědčit, hranice(původně zemská, po r. 1918, státní) probíhala od Nové vsi nikoli ve směru poledníku, ale po břehu Dračice… Z původní osady nyní stojí pouze jedna stodola a hájenka.


V okolí jsou značené cyklostezky, takže se dá bez bloudění dojet až na bývalý hr. přechod v Nové vsi . Pokud jej chcete překročit, doporučuji jet přes oficiální přechod Chlum, nebo Halámky a po rakouském území až k bývalému přechodu a ten překročit směrem k nám. Téměř neriskujete, a i kdybyste byli shodou nešťastných polapeni nepočetnou Pohraniční policií, pokuta je na rozdíl od té, co byste dostali na rakouské straně zanedbatelná.
(Při jednom konkrétním případě, kdy se rodina s pětiletým dítětem vydala podívat v Pohoří na Šumavě na cca 50m vzdálenou kapli na Rakouském území, to dopadlo takto: Vzhledem k tomu, že na onom místě se jednalo o celkem častý úkaz, číhávali tam rakouští pohraničníci, poněvadž, zde byl úlovek jistý .(je vidět, že jsme kdysi byli jeden státní útvar, podobnost s našimi radarovými lovci nebude čistě náhodná…). Výše uvedená rodin a byla po překročení hranice promptně jata a odvezena do Wullowitzu. Zde jim byla vyměřena pokuta v řádech tísíců šilinků + cestovné z  hranice do Wullowitzu. Uvedenou částku museli složitě získat přes platební kartu a ještě si potom zaplatit taxi z Dvořiště do Pohoří (pěkná dálka), kde měli auto. Na to, že s sebou mají dítě, z rakouské strany nikdo ohled nebral... Takže pozor ...

P.S. U nás je pokuta cca. okolo tisícovky. A když vyjádříte účinnou lítost, možná to usmlouváte.

České Nové Domky (u Rozvadova)

Tato lokalita je zajímavá z toho hledisk, že vesnice (České) Nové domky/ Neudorf byla vlastně jedna ves rozdělená mezi dva státy. Podíváte-li se na letecký snímek ze září roku 1947 , na kterém je zvýrazněna hranice, sounáležitost české a německé strany pěkně vynikne. Lze předpokládat, že v uvedený rok byla ves ještě částečně obydlena českými dosídlenci, avšak rozdíl mezi polnostmi na české a německé straně je zřejmý. Ves na naší straně jak by pomalu uvadala. Bohužel zatím nemám k dispozici mapu z let 1935, takže domy na naší straně jsou do mapy 1:10000 dokresleny dle leteckého snímku. Nicméně bez nahlédnutí do pozemkové mapy nepůjde určit, zda se zde(jak praví zkazky) nacházela ona hospoda, kde hranice procházela středem výčepního pultu... . Na pozemkové mapě z oněch let se už pracuje, takže časem zde bude k nahlédnutí.
Jinak z původní osady nezbylo ani zblo...
Lokalita je přístupná po značených stezkách a v blízkém Waldheimu je hraniční přechod. ale jen od července do září…Jindy pouze pro německé občany z důvodů návštěvy hřbitovů. Hned za přechodem je hospoda, kterou tedy rozhodně nedoporučuji navštívit. Za naší návštěvy ji vedla starší žena bavorských rozměrů, která ani po padesáti letech nezkousla vysídlení. A dávala nám to pěkně najevo.
Hodně štěstí!


Cetviny a okolí

Původní osada spolu s blízkou osadou Mikulov zanikla v 50-tých letech, neboť stála v skutečně  bezprostřední blízkosti hranice. Lokalita je zajímavá tím, že původní komunikace z rakouské sousedící vsi vedla přes přechod okolo naší celnice (mostek) do Cetvin a dále pak po naší straně Malše proti proudu v délce asi kilometru a pak se vracela zpět přes mostek na Rakouské území okolo rakouské celnice. Po zrušení malého pohraničního styku, který umožňoval bez zbytečných obstrukcí překračovat hranice a hlavně pak po zbudování Železné opony, byli nuceni Rakušané vybudovat novou komunikaci na jejich straně hranice. Původní cestu možno vysledovat, viz. mapy.
Stejný případ nastal ještě například na cestě z Příbraní do osady Alte Saege na rakouském území. Opět bylo nutno zbudovat novou cestu na rakouské straně.
Pokud se chcete vydat „po stopách staré cesty z Dolního Příbraní, doporučuji bez kol, cesta už není použitelná. Na kolech nastoupejte paralelní cestou na kótu 857,8 přímo nad bývalým hr. mostkem a sjeďte dolů.
( Pozn. Jediná cesta na našem území, kterou mohli používat příslušníci jiných států i za dob Železné opony, byla cesta na Třístoličník. Zde z důvodu špatného terénu nebylo možno vybudovat obchvat a tak naše státní orgány tolerovaly několik desítek metrů asfaltky po našem území těsně pod vrcholem. Zajímavé je , že cesta není na naší mapě ani v měřítku 1:25000 vyznačena.)
Z osady Cetviny zbyly pouze dvě hospodářské budovy a kostel,nyní opravený, dále pak budova celnice i se znatelným prostorem celniště. Stojí těsně u bývalého mostku přes Malši.
Dále je pak v místě nová budova Pohraniční stráže z přelomu 70 a 80-tých let. Ta se vyznačovala tím, že stála v těsné blízkosti st. hranice, už za liníí ŽTZ. Takto umístěných „rot“ na západní hranici moc nebylo.(vzpomenu si jen na Kyselov, nebo Artoleč).
Když už budete v těchto končinách, doporučuji občerstvení v Janové vsi a v Sv. Kameni.



Deutsh Reichenau, Horní Ureš, Multerbeg

Vesnice, které spolu s Marktschlagem (Horní Hraničnou) , Rožnovem, Muckenschlagem, Asangem (Jasánky) zanikly v 50-tých letech. Vesnice Pasečná byla v 60-tých letech v rámci využití půdy ležící ladem v obnovena (souviselo to i s úpravou tzv. zakázaného pásma v polovině 60-tých let). Více se dozvíte ve velice zajímavé  knize Pasečná.
Celá lokalita je poměrně špatně dostupná-přívozem z Frymburku a Dolní Vltavice a chybí zde i možnost občerstvení. Místa bývalých osad jsou pro pěší návštěvu roztroušená, ale na druhou stranu s kolem se všude nedostanete. Je tedy třeba v případě zájmu kola ukrýt v lese a pár set metrů dojít pěšky.
Celnice u bývalých hr. přechodů na rakouské straně stále stojí, ale jsou přebudovány na ubytovny atd. Končina rozhodně stojí za navštívení, krajina tam má zvláštní ráz, odlišný od přilehlé části Šumavy.


Návary u Nové Bystřice

cca 100m za vesnicí směrem na N. Bystřici ponechané ŽTZ ve velice dobrém stavu, slouží jako ohrada pro dobytek:

České Velenice

- hřbitov, ŽTZ bylo přímo na hřbitovní zdi

Kyselov na Lipně

- nádherně zachovalá celnice z 30-tých let, nyní Policie ČR

Plešné Jezero

- u pomníku A.Stiftera bývalé zátarasy z 50-tých let

Ždárek u Knížecích Plání

- rozhledna u objektu PS

Rokytská slať

- dobře znatelná linie ŽTZ z 50-tých let. viz. Ilegálně po Šumavě

Podoteky Krále ŠUMAVY

Pro ty z vás, co se rádi vracíte k filmu či knize Rudolfa Kalčíka „Král Šumavy“, tu mám tip na výlet po jeho stopách.

Král Šumavy totiž skutečně existoval (ono jich vlastně bylo po celé Šumavě více) a to přímo v v knize uvedené lokalitě Hamry, což je vlastně Kvilda.

Jak to tedy bylo, a kudy chodíval Král do Bavor a zpět?

Králem Šumavy je zde míněn Franz Nowotny (Kilián), sudetský němec odsunutý po roce 46 do Bavorska. Už za první republiky si čas od času přivydělával pašováním přes hranici a po odsunu se do své bývalé vlasti čas od času vracel. Jeho schopností si brzy všimla CIC (předchůdkyně CIA) a za tolerování občasného „paše“ pro ni převáděl Kilián agenty k nám a pronásledované lidi od nás. Podle svědectví Josefa Peka v jeho knize „Kronika šumavských hvozdů“, vedla jeho trasa od domů u bývalé cihelny U sloupu, na výpadovce z Vimperka na Kašperské hory (je to křižovatka cca 2 km za Vimperkem.) směrem přes lesy na stráních kopců Jilmová, Kamenná hora, k Medvědímu potoku, po jeho překročení pak okolo Michlovy hutě vzhůru mezi kopci Kamenná a Bukovec, směrem na Nový svět. Zde stezka (v pozdějších materiálech StB označená jako kanál 54) překračovala silnici z Borových lad do Nových Hutí (rodiště Franze Nowotneho) a vydávala se přes Chalupské slatě k Janské hoře a pod ní rozložené osadě Františkov. (Zde je třeba podotknout, že právě překročení močálu Chalupské slatě umožňovalo Kiliánovi unikat pohraničníkům, neboť se všeobecně předpokládalo, že tudy by se nikdo nepokoušel procházet. Nezapomeňme, že v těch dobách se při malém počtu ochránců hranic střežily hlavně silnice, křižovatky a jiná místa o nichž byl předpoklad že tudy půjdou potenciální narušitelé. Přímo lesem a přes močál si tehdy trouflo jen pár skutečných znalců těchto končin. (V románu byly bažiny umístěny pro větší efekt přímo na hranici.) Po příblížení k osadě Františkov následovalo překročení Vltavy po dřevění lávce a stoupání k Stolové a Stanové hoře a dále k silnici mezi Bučinou a Kvildou. Po jejím překročení se trasa stáčela přímo k státní hranici, kterou překračovala v oblasti pramenů Vltavy.

Kilián údajně překročil hranice téměř 2000 krát (v období 47-50) což i při započtení cest tam a zpět dává takřka cestu jednou denně….To je opravdu dost nepravděpodobné. Nicméně faktem je, že teprve údajně 2000 cesta v květnu v roce 1950 se mu stala osudnou a na skalce (nyní již zarostlé) nad lávkou přes Vltavu u Františkova, jej překvapili palbou ze samopalů číhající pohraničníci. Kilián se snažil odlákat pozornost od hlavní skupiny na sebe, což se mu podařilo, avšak kromě něj byli ostatní ,poněvadž neznali terén, během několika dnů pochytáni. On sám poté již dále štěstí nepokoušel a skončil jako obyčejný obchodník se dřevem v bavorském Rohrnbachu.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA