www.pajovoPS.estranky.cz

Incident – OPK Pomezí u Chebu 23.5.1978 .

   Pomezí nad Ohří bylo odedávna známým pomezním bodem na česko-německé hranici. Po nedaleké solné stezce do Bavorska se údolím Ohře valily formanské vozy. Cestou, po které jezdily, dodnes lemují zbytky tehdejších opevnění, většinou malých tvrzí. Jejich posádky vybíraly mýto a staraly se o bezpečí a klid pocestných. Rota Pohraniční stráže v Pomezí není  a ani tehdy, 23.května 1978, nebyla z celniště a prostoru OPK vidět. Stála vlevo od asfaltové silnice. Na první pohled mohla připomínat vesnický panelák. Černožlutý autobus Škoda RTO, SPZ PH-40-04, patřící JZD Modletice, přijel toho dne na přechod v Pomezí po setmění. To už se vědělo, že na spadnutí je obrovská tragédie.

 Kdo někdy jel do Německa přes Pomezí, určitě si vybaví, že za vsí silnice mírně stoupá do kopce. Vpravo se leskne hladina přehrady Skalka, vlevo končí lesní masiv Zelené hory. Za posledními domy v Pomezí tehdy byla první dřevěná závora s hlídkou. Jejím úkolem bylo pouštět vozy dál v návazností na obsazenost celnice a tak se tam někdy tvořily kolony. Ten večer  tam ale bylo pusto a prázdno. Hluk motoru se rozléhal na hezkých pár set metrů daleko. Hlídka závoru uvolnila ještě předtím, než ji osvítily reflektory. Cesta k přechodu byla volná. Tři muži uvnitř autobusu, kteří puškami mířili na devětatřicet vyděšených gymnasistů, třeťáků z Říčan u Prahy, mohli být spokojeni. Robert (22), Václav (20) a Milan (26) Barešové šestnácti a sedmnáctileté kluky a děvčata unesli před necelými dvěma hodinami z kempinku u Jesenické přehrady. „Pomůžete nám dostat se do Německa. Držte huby a nic se vám nestane" řvali, když nutili řidiče autobusu Jana Nováka (26) k nastartování a odjezdu. Jejich útok byl překvapivý a cíl splnil – čtyřicet rukojmí v rukou teroristů dějin Československa ještě nezažily.

   Každý z bratranců Barešových byl známou firmou. Živili se většinou mezi lidmi, kterým se říká světští. Lochneska, kolotoče, sem tam nějaká šmelina nebo prodej kradeného zboží a bratříčkování se sobě rovnými – to bylo pro ně pravé a léty prověřené. Nestěžovali si, do jejich prostředí se zákon dostával obtížně. Zato zákon mlčení a vzájemného krytí zad jim často pomohl vyváznout i tehdy, když se to zdálo nemožné. Ale klec přece jen párkrát spadla a všichni tři bratranci pomalu začali získávat pověst obzvlášť nebezpečných recidivistů... .

   Milan měl 23.května nastoupit k výkonu svého čtvrtého trestu. Loupežné přepadení mu dokázali, když byl ještě v podmínce a to žádný soud na světě nepromíjí. Jenomže tři příbuzní se rozhodli, že tentokrát zůstanou spolu za každou cenu. „Ale aby nám to vyšlo, musíme pryč. Do svobodného světa. Už jsme o tom mluvili mockrát, no a teď, když to mělo na Milana zase spadnout, jsme se rozhodli, že už nic odkládat nebudeme,"řekl později u výslechu Robert Bareš, označený při stejné příležitostí Václavem za hlavního organizátora celé akce.

   Od samého počátku jim bylo jasné, že přechod přes zelenou hranici nezvládnou a kromě toho Robert se prý až panicky bál psů. Při představě, že se po jeho stopách řítí štěkající vlčák a v závěsu za ním chlapi se samopaly, se mu dělalo fyzicky špatně. Právě on rozhodl, že k cestě do Německa potřebují zajatce. „ Pohrozíme, že je zabijeme a péesáci se podělají. Musí to jít."

 Milan a Václav souhlasili, zbývalo jen přijít na to, jak se k zajatcům dostat. Zbraně si opatřili vyloupením hájovny nedaleko Sokolova a autem dojeli až k autokempinku za hrází Jesenické přehrady, necelých osm kilometrů od Chebu. Dál si netroufli, jejich představách bylo celé příhraničí zadrátováno a hlídáno už před vlastní hranicí. Čtyři kulovnice, několik set nábojů do nich a rovněž ukradený triedr hlídal v autě na parkovišti nejmladší Václav. Milan s Robertem se zatím procházeli kolem dřevěné budovy vyhlášené rybí restaurace  a přemýšleli, kdo z lidí kolem – turistů i místních – by se dal nejsnáze unést. Uvažovali o postarším německém manželském páru, který přerovnával nákup v kufru svého volkswagenu a možná by se o to i pokusili, ale osud rozhodl jinak. Ze silnice do kempu odbočil červenožlutý autobus plný dětí. Školní výlet. „Ty vole, to je vono," vydechl rozčíleně Robert. „Ty uděláme!"

 Z autobusu vystoupili jen učitelé, dva muži a mladší žena. „Děcka, než se vrátíme, nikdo nikam nepůjde. Zjistíme, jak je to s noclehem, tak ne abychom někoho z vás potom museli shánět," zavolal jeden z nich. Na svém místě za volantem zůstal i řidič, dveře do autobusu nezavřel. Byl příjemný, vlahý a teplý večer.

   Trojice bratranců neváhala. S puškami v rukou vtrhli do autobusu a kdosi z nich vypálil do vzduchu pár ran. Vyděšenou mládež zahnali do zadní části autobusu, ale několika děvčatům přikázali posadit se na přední sedadla, vedle nich a řidiče. Jako živé štíty. U nedaleké benzinové stanice, tam, kde se kvůli tvaru silničního rozcestí říká Na ypsilonce, vysadili prvního studenta. Bledý strachy vyřídil pumpařovi, že musí vzkázat policii, aby uvolnila hraniční přechod v Pomezí. Jinak prý únosci svoje rukojmí postupně postřílejí. A tak začala akce, která do té doby neměla v dějinách Pohraniční stráže obdoby.

   Po vyhlášení bojového poplachu pohraničníci celý prostor celnice v Pomezí okamžitě vyklidili.

   Německé turisty, vracející se domů, odkláněla dole ve vesnici zvláštní hlídka na vedlejší cestu, na přechod nikdo nesměl. Vrtulníkem z Prahy přiletěl velitel Pohraniční stráže genpor. František Šádek, velení akce na sebe vzal velitel chebské brigády PS. O situaci byla zhruba třicet minut před příjezdem autobusu s rukojmími, zpravena i německá Grenzpolizei. Uzávěra prostoru byla dokonalá, jen jedna cesta vedla dovnitř, jen jedna ven. Hlídky pohraničníků zalehly a dokonale se zamaskovaly. Pak následovalo mučivé čekání. „Střelbu zakazuji, ať se děje, co chce,"rozkázal velitel. „Všechno je třeba podřídit záchraně dětí."

  Ke střelbě ale došlo. Jakmile se nahoře na kopci objevil autobus, začalo se střílet z něho. Teroristé uvnitř se domluvili a poté, co dorazili do prostoru přechodu, vystřelil každý z nich nejméně pět až osm ran skrze okna. Sklo se tříštilo, kulky se odrážely od asfaltu a zdí kolem. Poté, co tímto způsobem dali najevo, jak vážně všechno myslí, Robert Bareš opakoval požadavek celé trojice – otevřít hranici, uvolnit průchod, nestřílet. Jinak začnou zabíjet rukojmí.

   Vyčerpávající jednání se táhla několik hodin. Bratranci pro unesené děti nedovolili dodávku potravin ani vody. Teprve poté, co několika dívkám v autobuse povolily nervy a oni se zhroutily v hysterickém záchvatu, propustili je a spolu s nimi i několik ostatních dětí. Dobré dvě desítky jich stále měli ve své moci.

   Následující průběh vylíčení nemusí být zcela přesný, ale shodli se na něm někteří žijící pamětníci a potvrzuje ho – i když to zní možná nadsazeně – rovněž terén, kde se vše odehrávalo. Je třeba vědět, že cestu z tehdejšího prostoru celnice do NSR tarasila další závora, druhá v pořadí. Byla ocelová a silný elektromotor ji posunoval mezi dvěma železobetonovými bloky. K její instalaci došlo po neúspěšném pokusu o překonání státní hranice nákladním vozem.

   Ovšem tuto závoru považovala trojice pachatelů za konečnou bránu do Německa a při vyjednávání s důstojníky PS se v tomto smyslu také několikrát vyjádřili. Bylo rovněž jasné, že i část signálního zátarasu, viditelného za ocelovou závorou, brali jako železnou oponu.

   Velitel akce se toho rozhodl využít. „Dobrá, my vám tu závoru otevřeme a budete moci odjet tam, kam chcete. Ale před ní propustíte všechny děti a slíbíte, že se nic nestane řidiči."

 Autobus se pomalu, na jedničku a přiškrcený plyn došoural k železobetonovým blokům a závoře mezi nimi. Jeden z důstojníků PS, jen v kalhotách a košili, aby bylo vidět, že nemá zbraň, uvedl závoru do pohybu. V ten okamžik začaly z autobusu vyskakovat děti. Mnohé z nich ihned upadly, šok a strnulé svalstvo udělaly své. Důležité ale bylo, že ven se dostaly všechny.

   Pak motor nabral obrátky a v rozbitých oknech se na okamžik objevily rozesmáté obličeje únosců. Jeden z nich dokonce zamával.

   Autobus přejel jednokolejovou železniční trať, vybral mírně pravotočivou zatáčku a před únosci se objevila několik set metrů dlouhá rovinka. Skutečná hranice byla až za ní. Těžko říci, co v té chvíli Barešové cítili, podle svého přesvědčení už byli ve vytouženém Německu. Jenomže vtom zprava vyrazil obrněný transportér, až dosud ukrytý v podjezdu pod železniční tratí. Jeho posádka dostala rozkaz přehradit teroristům cestu a zachránit život poslednímu z rukojmí – řidiči Janu Novákovi. To už ale možné nebylo. Někdo z únosců ho – možná v šoku nad krachem plánu – zastřelil ihned poté, co z megafonů maskovaných hlídek PS, ležících kolem silnice, zazněla výzva k zvednutí rukou. Dva bratranci, kteří následnou přestřelku přežili, Robert a Václav, sice shazovali vinu za vraždu na zastřeleného Milana, ale skutečného viníka se zjistit nepodařilo.

   Krajský soud v Plzni 6.září 1978 rozhodl o trestu smrti pro Roberta Bareše a o pětadvacetiletému odnětí svobody pro Václava.

   Za zmínku stojí, že okamžitě po změně poměrů v naší zemi nařídila první polistopadová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová obnovu celé trestní kauzy a zároveň nechala Václava Bareše propustit z vězení. Záminkou se stalo údajné porušení zákona v neprospěch  obžalovaného, usoudila paní ministryně. Prý by jim za tutéž činnost příslušely daleko nižší tresty. 

Převzato z Pohraničník.bloguje.